Virtua Tennis 4 – ničím překvapující arkáda

vc

4798

http://trailerzone.gameleader.cz/trailers/multi/virtua_tennis_4_gameplay_trailer_stream

...
Délka: ...

Kvalita videa »nízkástřední vysoká

Pokud budu brát v potaz názor, že první dojem je ten nejdůležitější, má to čtvrtý Virtua Tennis hned od začátku docela složité. Již po prvním pohledu na krabici se totiž zarytému PC hráči asi udělá černo před očima hned ze dvou věcí.

Za prvé je to logo Games for Window Live, které se zrovna dobré pověsti netěší. Osobně jsem se s touhle službou dostal do křížku hned několikrát a okolí na tom bohužel není o moc lépe. Stále se to však dá oproti druhé věcičce překousnout. Ono totiž manuál kompletně udělaný jen pro Xbox Controller nevěstí nic dobrého, ovšem svým způsobem se to dá opodstatnit.

Pouhá konverze

Není totiž žádným tajemstvím, že sportovní hry jsou obecně na počítačích silně ohroženým druhem. Hokej se nám již dokonce do počítačového sportovního nebe odebral, a ti co zůstávají, si prostě musí vystačit s konverzemi z konzolí. Nejinak tomu je i v případě téhle hry, která se v konzolových verzích prodává již od konce května. Bohužel je to ale jak se patří znát.

Autoři si naneštěstí moc práce s portem nedali a ovládání pošle nejednu slabší povahu do kolen. Myš je tady pouhopouhou hudbou budoucnosti. Escape překvapivě nemá svou obvyklou funkci a pokud třeba chcete zadat své jméno do profilu, prostě si písmenka vybere z tabulky stiskem entru. O vůbec nejvíce iritujícím pohybu po mapě světa prostřednictvím šipek ani nemluvím. Někam se trefit chce opravdu rekovné schopnosti.

Úplně nejvíce k pláči je ale paradoxně ovládání samotné hry na kurtu. Jasně, že šipky jsou žalostně nepřesné, ale jinak je rozvržení na klávesnici celkem v pohodě. A to v kontrastu s neskutečně spraseným menu nechává rozum stát. Přesto ovšem konzolový port nemá jen své stinné stránky.

Grafika pro každého

Jelikož již dnešní konzole mají svá nejlepší léta za sebou, jedná se o hru více než vstřícnou co se hardwarové náročnosti týče. Navíc když se ani na těch mašinkách u televizí o žádné grafické orgie nejednalo. I na slabém stroji si klidně pustíte maximální grafické nastavení a jste v pohodě, protože se vám na dnešní poměry dostane čistého průměru.

Aspoň se to však hra nesnaží nijak zakrýt a jde vidět, že zrovna na grafiku se u Segy nesoustředili. Hráči a hráčky jsou si pořád podobní jen tak nějak na půl a kurty zrovna unikátností nehýří. Kdo hrál předchozí díl, nic ho v tomhle ohledu nemůže překvapit. Ovšem tahle hra se přeci jen nehraje kvůli grafice.

Jedním slovem kompromis

Série Virtua Tennis nikdy moc realistická nebyla. Vlastně to vždycky byla arkáda jak řemen a nic se v tomhle konceptu nemění ani s příchodem čtvrtého dílu. Větší příklon k simulaci se tady koná spíše jen na oko a absolutně arkádově nastavené mechanismy tyto momenty naprosto srážejí.

Nejvíce to jde asi vidět na režimu sezóny, který je tím hlavním, co zřejmě bude každého zajímat. V předchozím díle jsme mohli volně cestovat po celé zeměkouli a dělat, na co jsme právě měli chuť. Tento pohodový systém však zcela nepochopitelně v novém díle chybí a kouká na nás jen podivný cestovní plán, po němž se pohybujete, jako byste hráli stolní hru.

Všechno je to o náhodě

Možností jak trávit čas máte opravdu požehnaně. Jednou vyrazíte na charitativní akci, jindy si střihnete nějakou ulítlou minihru, jež zde fungují jako trénink a sem tam se konečně dostanete i na tenisové kurty. Cestou sbíráte bodíky, a pokud jich nasbíráte hodně, kvalifikujete se na velký Grand Slam. Ten mimochodem postrádá oproti hráčům licenci. Malý detail, který ale zamrzí. Do toho všeho ještě hlídáte ukazatel kondice a sem tam zkontrolujete i peněženku, které lze snadno ulehčit nákupem všemožných serepetiček pro našeho virtuálního tenistu.

Zní to docela zábavně a dokonce to i takové opravdu je. Někdy se sice minihry opakují, ale nikdy to není nic tak hrozného. Největším rozčarováním je však princip pohybu. Máte jakousi sadu jízdenek s daným počtem polí a ty musíte příhodně prokombinovat, abyste se vyhnuli katastrofám, jako je třeba zranění. Problémem je, že všechno se tak nějak spoléhá na náhodu a podobně je na tom i samotná simulace vlastního sportu.

Realita, které podrazili nohy

Už manuál se tváří, že v oblasti ztvárnění máchání raketou držíte těžce promakanou simulaci. Pravda je to však pouze na půl. Ano, máme tady několik rozličných úderů a míček jakž takž zůstává věrný skutečnému sportování. Avšak nikdy nemáte moc šanci odhadnout, jestli soupeř míček doběhne či nikoli. Stejně tak všichni hráči, ať už se jedná o úplnou lamu, nebo hvězdu ranku Rogera Federera hrají téměř stejně a to už moc reálné opravdu není.

Podobně na tom máme i animace. Jednou za čas sice srdce zaplesá, jak se to povedlo, ale většinou jen nevěřícně koukáte, jaké nadlidské výkony tenisté předvádějí. Ostatně, žádný Virtua Tennis se ještě neobešel bez charakteristického odpalu v letu a ani čtyřka z této tradice nevybočuje..

Zábava je to hlavní

Prostě a jednoduše, moc velkou simulaci od čtvrtého Virtua Tennisu nečekejte. Kdo chce profi tenis, ten ať zaběhne pro nejnovější Top Spin (bohužel nikoli na PC). Za to se ovšem připravte na pořádnou nálož nadsázky. Jednotlivé minhry jsou totiž docela úsměvné a aspoň na okamžik koutky úst zaškubou každému, ať už se bavíme o sbírání kuřátek nebo sestřelovaní talířů.

Pravda, je to trochu netypické. Ale právě díky tomuto prvku se podařilo hezky rozbít stereotyp, který by jinak pouze z klasických zápasů dříve nebo později vyplynul.

Jelikož po nějaké době ani slušná kariéra přílivu nudy nedokáže zabránit, připravili si autoři i možnost střihnout si pár gemů s kamarády v módu více hráčů. Vlastně hra nabízí ještě i něco jako rychlou hru nebo sérii exhibičních zápasů, ale nic nového oproti kariéře tyto módy nenabízejí.

Za to jak už to tak bývá, multiplayer sází na odstranění trochu nevyzpytatelné AI a soustředí se jen a jen na hráče. A co se neděje, ona je to vzhledem k trochu párty vzezření některých mechanismů sakra zábava.